ggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
ggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
ggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggg
ggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggggg







Omoide - 1.Kapitola

8. srpna 2013 v 22:08 | Yuuneki |  Omoide
Doufám že se apoň trochu líbí. Jistě tam bude spousty chyb ale těch si nevšímejte. Ani se nedivte proč je to tak krátký, prostě mi přišlo dobrý skončit u Alice




Otevřel jsem oči. Kde to jsem? Je tma. Otevírám pusu, ale mám úplně vyschlé hrdlo. Přesto však ze sebe chraptivým hlasem vydám "Halo, je tady někdo?" Na druhé straně temného pokoje (či co to bylo za místnost) se otevřely dveře a na mě se vloudilo světlo svíčky. Uviděl jsem obličej nějaké dívky. Zamumlala něco nesrozumitelného, z čehož jsem pochopil pouhé "Už ses probudil" a něco o sázce. Chtěl jsem se jí zeptat kde to jsem a co se stalo, ale hned jak jsem otevřel pusu, zavřela dveře. Vyskočil jsem ze země a běžel k místu kde jsem přiměřeně myslel, že před chvílí stála dívka. Nahmatal jsem stěnu a začal na ni bušit. Vedle se otevřely ty stejné dveře a znovu v nich byla ta stejná žena. Když jsem na ni teď podíval, zjistil jsem, že má velké kruhy pod očima, jako by už dlouho nespala, a rozcuchané vlasy. Prolomila chvíli ticha"Můžete být aspoň na okamžik v klidu? Teď opravdu nemám čas. Pokud chcete nějakou vodu nebo chleba, musíte počkat." Mluvila tiše a s malými přestávkami mezi slovy. Navíc vypadala docela vyčerpaně. Co po ní vlastně chci? Musím se rychle na něco zeptat, než zase odejde. "Eee….Kde to jsem? Co má tohle znamenat?" "Všechno ti vysvětlíme, až bude po všem. Jsme zrovna celkem dost zaneprázdněni, takže jestli byste nemohl počkat." V tom najednou dívka zastavila v řeči a zvedla pravou ruku. Hned jsem pochopil, že mám být ticho. Uskočila a vteřinu na to se na jejím místě objevil člověk. Zda to byl opravdu člověk či něco jiného, nad tím jsem neměl čas přemýšlet, protože mě někdo popadl za ruku a táhl mě pryč. Byl to nějaký muž, bohužel jsem mu neviděl do tváře. Běželi jsme dlouho a teprve teď jsem si uvědomil, že celou dobu je vedle mě ta dívka. Kolem probíhalo okolí, ale nebyli to pole, lesy, a vesničky, jak byste čekali. Byla to červená pustina, na které nis nerostlo. A to co mě nejvíce děsilo, nebylo tu slunce či obloha. Nade mnou byla pouze temnota. Někdy se kolem mihla nějaká větší skála, či jeskyně ale to bylo vše. Brzy jsem ani nevnímal tu podivnou krajinu. Začaly mě strašne bolet nohy a nejen ty. Čas byl pro mě zbytečný. Možná jsme běželi hodinu, možná dvě, možná půl dne. Den a noc. Nebylo rozeznat jaká doba je. Byla tu pouze temnota. Viděl jsem jen díky světlu, které vydávala zem i stěny. Zastavili jsme se. Zhroutil jsem se na zem a zavřel oči.


První co jsem uviděl, když jsem se probudil, byla tma. Tu možná vidět nemůžete, ale nic jiného kolem mě nebylo. Chvíli jsem čekal. Po pár minutách mě to však přestalo bavit a vstal jsem. Snažil jsem se rukama nahmatat zeď. Mám ji. Šel jsem kolem ní, ale najednou skončila. Byla tam chodba. Pomyslel jsem si, že nemám co ztratit a vydal se jí. Brzy jsem narazil na světlo. Vydával ho nějaký krystal, který byl zaražený ve zdi. Vyzařoval světle modrou září. Prošel jsem kolem něho a pokračoval. Čím déle jsem šel, tím víc jsem na podobné krystaly narážel. Najednou se cesta rozdělovala. Mám jít do leva, nebo do prava? Místo abych se vydal dál, jsem využil tu chvilku, sedl jsem si na zem, a záda opřel o zeď. Zajímalo by mě kde jsem. Poslední co si pamatuju, je jak mě nějaký muž táhne podivnou krajinou. Dál už nic. Co tu vlastně dělám? Neměl bych být někde doma s rodinou? A kdo vlastně jsem?! Začal jsem o těhle věcech přemýšlet. V hlavě se mi ozval slabý hlásek. "Nevědomost, je to nejlepší co tě může potkat" Slyším hlasy? Už nejspíš začínám šílet. "Možná brzy poznáš co tím myslím" Znovu ten hlas. Já jsem opravdu zešílel. To bude ono. Jsem blázen. Začal jsem se smát. Nejdřív potichu, ale za chvíly tak moc, že to určitě bylo slyšet na celou chodbu. "Směješ se protože jsi zoufalý? " Přede mnou stála ta dívka z minule. Ani jsem si nevšiml že přišla. Podíval jsem se na ni a promluvil. " Jak dlouho tu jsi? " "Slyšela jsem smích a tak jsem sem zamířila. Měl byste být potišejší." Musím využít této šance a na něco se jí zeptat. Už jsem chtěl položit otázku, ale byla rychlejší. " Ty si nic nepamatuješ, že? Vsadím se, že ani nevíš jak se jmenuješ. Promiň, je to moje chyba. Měla jsem víc naléhat." Sedla si, kolena přitiskla k sobě, zabořila do nich hlavu a začala zvlykat. Díval jsem se na ni a rozhodoval se co mám udělat. Nevím proč se tak najednou rozbrečela. Kdo to vůbec je? Nejspíš mě zná, aspoň to tak vypadá. Pomalu zvedla hlavu "Omlouvám se. Musí to být divné když se dívka, kterou ani neznáte, se před vámi rozbrečí." Co mám odpověd? Pořád se na mě dívá. Nejspíš očekává, že něco řeknu. "No…víš... ty mně znáš ne? Takže stačí když mi řekneš svoje jméno a budu tě znát i já. A potom už to divný nebude" To byla pitomá věta. Divím se, že ze mě vůbec vyšla. Co teď? " Máte pravdu. Když mě budete znát vy, budeme moct být zase přátelé! Já jsem Karasu" Díky bohu. Fungovalo to. Už nebrečí. Jen mi to nemusela vykřiknout přímo do ucha. "Karasu…to je pěkné jméno. Poslyš, řekla si, že budeme ZASE přátelé. Takže předpokládám, že jsme už v minulosti přátelé byli. Proč mi teda vykáš?" Podívala se na mě se smutným výrazem. "Oh, tak si opravdu zapomněl všechno. To nevadí, začneme od začátku. Jmenuju se Karasu a jsem tvoje osobní stráž. Jsme spolu už od dětství. Určitě tě zajímá, proč si nic nepamatuješ. Ale, to ti nemůžu říct. Mám od tebe příme rozkazy, že jediné co se ode mně můžeš dozvět je, že si stratil paměť úmyslně." To my toho teda moc nevysvětlila. "A co jméno? To bys mi taky říct nemohla?" Karasu se chvíly zamyslela ale potom zakroutila hlavou "To taky ne. Mohl bys podle něho zjistit kdo jsi. Navíc, aby tě nepoznal nikdo jiný máš na sobě lid… promiň, dělej jako že si nic neslyšel. Máš trochu jiný vzhled. Tahle informace ti musí stačit" Nedůvěřivě jsem se na ni podíval. Zatím mi to ale bude opravdu muset postačit. Dívka vyskočila na nohy a s úsměvem mi pověděla. "Pojď, Will bude chtít vědět že ses už probudil." Vzala mě za ruku a rozběhla se. I když jsme míjeli spoustu rozcestí, kde se chodby dělili klidně i na pět jiných, Karasu vždy věděla kde zahnout či jakou cestou se dát. Po chvilce jsme dorazili do menší jeskyně, která ale byla vybavena kuchyňkou a stolkem se čtyřmi židlemi. Kolem bylo napojeno pár dalších jeskyněk. Byla tam ještě jedna další chodba. Nejspíš vedla dál. "Wille, kde jsi? Wille" volala Karasu, zatímco se znepokojeným výrazem ve tváři prohledávala místnost. "Wille!" vykřikla najednou a rozběhla se k jedné z menších jeskyněk. Když jsem k ní došel, v rukou držela nějakého muže. Ten chraplavě promluvil "Karasu,…je to ….past." Roztřepala se. Ohlédla se na mě a vykřikla "Utíkej, rychle. Budu hnedka za tebou" Jeskyní se rozneslo zavytí. "Už jdou" zašeptala a v ruce se jí objevila katana. Neměl jsem čas přemýšle, kde ji vzala, protože do místnosti vrhlo několik mužů s tvorem který měl nejblíž ke psu. Avšak byl asi metr a půl velký a z tlamy mu lezl pár obrovských špičáků. "Běž" Vykřikla na mě Karasu a strkla mě do chodby. Rozběhl jsem se. V chodbě byla tma, takže jsem pořád o něco zakopával. Utíkal jsem dál a dál. Neodvažal jsem se zastavovat, přestože už to strašlivé vytí nebylo slyšet. Nevím jak dlouho jsem běžel, už si ani nepamatuju, kdy jsem přestal cítit nohy. Pořád jsem utíkal neznámo kam. Potom, neschopen už udělat další jediný krok jsem se zhroutil na zem. Když jsem se probudil , hned jsem pokračoval dál. Už jsem tolik nespěchal, ae pořád jsem měl nasazené rychlé tempo. Když jsem měl žízeň napil jsem se z pramínků vody, které stékaly ze zdi. Na hlad jsem nic nenašel. Takhle to pokračovalo asi tři, čtyři dny. Hladověl jsem tak moc, že už jsem ani nepoznal zda jdu nebo jestli stojím. A potom jsem ji potkal. Dorazil jsem do krystaly osvětlené jeskyně. A tam uprostřed rozkvetlých květin klečela ona. Dívka která mě zachránila ze světa tmy, strachu a hladovění. Dívka která mi pomáhala kdykoliv to bylo možné. Alice.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama